Kosti (2017)

Člověk je chybou

Kamenný křídla ptáků v letu na okenním parapetu stopy lidí co neunesly vinny když si přečetli pravdu má i někdo jiný. Vědomí že nejlíp bylo včera bylo jasné co se dá a co se nedá. Mlčí lidé z tvého města pak promluví neví kdy přestat já mám někdy pocit dvojí tváře že neřeknu všem těm lidem bez tváře Hej lidi nejlíp nám přece bylo včera bylo jasný co se dá a co se nedá ale jestli jsme všichni kolem lidi ať se mýlíme chybou se člověk živí. Člověk je chybou která nemá chybu a jen blázen zkouší kamenovat druhé člověk je chybou byla je a bude, člověk je chybou byla je a bude člověk je chybou není nám cizí, člověk je chybou ale všichni ti mrtví člověk je chybou navždy druzí, člověk je chybou z druhé strany řeky člověk je chybou ne ze strany naší člověk je chybou každého to v hlavě straší. U řeky Léthé u řeky zapomnění není bankomat nikde tam žádný není Charón bere stejně jenom mince a v hotovosti, otevře dlaň chrastí kosti. Byl jsem rád že jsem si koupil tu knihu, nechtěl jsem se na něj víc už dívat, začal jsem číst on začal dřímat, unavený bezdomovec je mu ukradené všechno kolem něj tramvaj stojí na červené. Sesul se k zemi a přestal dýchat, přestal jsem číst a začal se dívat. Sakra snad tu není všechno kolem zatracené, ale ne tramvaje plují nočním městem a co není v hlavě zkusím prstem. Člověk je člověk je člověk je člověk je člověk. Je člověkem.

Dobro a zlo

Nakreslil bílou křídou na záda kruh čert Nakreslil ještě jeden udělal ze mě terč Já rozpřáhnul svý ruce až byly jako síť rozpřáhnul jsem svý ruce protentokrát jsem ale nechytil nic V tu chvíli jsem se rozhod řek jsem a jdu pryč on řek hochu to nepůjde ne všechno můžeš mít Zapálil si cigaretu vzal si popelník vyfukoval z kouře kroužky jak nuly co tím chtěl říc’ Dobro a zlo dělí jen tenká čára, člověk se rozhodne, ale výsledek navždy bývá nerozhodný. Nakreslil mi bílou křídou na záda kruh čert nakreslil by ještě jeden kdybych uhnul pohledem Seděl jsem tak moc potichu jsem ani neslyšel na zem kolem padat jehly deštěm jehel jsem s ním šel Sejmul jsem si svou masku stočil rozhovor na jeho ctěný jméno jak se všichni jmenujou Nachytal dlaň plnou deště chvíli upíjel řek kdybych já se stal člověkem já by jsem zabíjel Dobro a zlo dělí jen tenká čára, člověk se rozhodne, ale výsledek navždy bývá nerozhodný Nakreslil mi bílou křídou na záda kruh čert kdyby pršet nezačalo snad by se stal člověkem. Pak aniž by na mě promluvil aniž by se podíval odešel a že pršelo skrze déšť se usmíval.

Oči vidí

Oči všech lidí z velkých měst i z těch ve kterých chcípnul pes mysleli si že jsou in a teď si tiše pouští plyn! Oči lidí z počátku klíčema zvonili ještě jim něco schválili obecní hodiny pak půlnoc odbily všichni se divili ale dál už raděj nepili! Oči všech mužů oči žen ti co sní i ty co spí svůj sen smrtka se otočí je to modelka ve vaně dneska jsou za vodou dřív byli ve straně ten život na hraně přestane a ne že ne! Oči všech lidí z velkých měst vstávají v šest v šest ráno budík zazvoní káva zavoní cestou tam se závodí a cestou zpátky zahodí to o co zrakem zavadí, ale to nevadí. To ne!!! Oči lidí z Osvětimi, oči všech lidí kteří už ví Pak oči lidí z velkých měst i z vesnic kde chcípnul pes mysleli si že jsou in a teď si tiše …pouští …a pralesem.

Jan 69 (Ruce z popela)

Řekni prosím tě copak uděláš až stín z večera dveře podleze dveře jsou z litiny. Napůl bez těla napůl bez dechu napůl úspěch máš napůl bez úspěchu. Řekni prosím tě copak uděláš až ti poručí přejdi po hladině. Tvoji sousedi myslí že ví kdo jsi a večer usínaj u zpráv a počasí, čekáš za dveřma klepe současnost matka šílená má vážně dost. Ona dobře ví že se promění v banku bez peněz to se přece ví, všichni jsou rozumný čistý a střízlivý kdo nechce neslyší necítí nevidí. Do ráje daleko peklo je přecpaný minulost nebyla budoucnost za námi, šeky na charitu připíšeš do daní oči dáš do kapsy a je to za námi. Řekni prosím tě copak uděláš až ti poručí heeej nože do zubů. Řekni prosím tě copak uděláš až ti poručí skoč přes palubu. Ruce z popela má, ruce z popela má, co to znamená co to znamená. Ruce z popela, který vychládá, zvedáš pomalu, je to záhada, ne tak docela la la la la la Ruce z popela z popela ruce. Ruce ruce ruce ruce ruce…

Chvíle

Chvíle když se ráno budíš nevíš zda spíš či zda se nudíš nejsi tady nejsi tam optej se taky když se ptám Chvíle před rozedněním blíží se světlo zatím není milenec vchází do dveří tak krásnej nikdo nevěří Chvíle než otevřeš oči zeptáš se a otázka skočí přitom v žilách tuhne krev ne každej najde odpověď Chvíle rozednění člověk vlastně je i není je těžký říci ti ne díky ve tmě se leskne střenka dýky Znáš ji chvíle kterou dláždí tváře některé mají svatozáře a jejich oči slibují
my jsme ti kdo se nebojí Chvíle než otočíš hlavou někdo říká nashledanou koberec tančí pod nohou zkus mi říct’ že náhodou Chvíle před setměním člověk je i není těžko říci ti ne díky nejsem postava pro pomníky. Silnice končí kdesi v polích
někdo je rád někdo se bojí … někdo se někdy i rád bojí.

Kolísám

Kolísám v názoru na to co nemohu na to co mohu, kolísám v názoru komu tím pomohu. Nezískám ztracené i kdybych nakrásně chtěl, pověstem nevěřím věřím že pod stromy bývá stín. Usínáš v posteli jenom pár čísel nad zemí, kolísáš v názoru nahoru či dolů. Krouží myšlenky ve víru krouží jak listy papíru popsané přes míru. Všechno je tak jak má být každý lže jak jen chce. Všechno je tak jak má být každý lže jen sám sobě ne Kapitán ztratil jméno přístavu kam chtěl plout kolísal v názoru vzal ho proud. Všechno je tak jak má být moře nám lže ať chce nebo ne

Vagon

Na nádraží starý vagon tiše spí jak přichází brzké jaro pomalu se probouzí koleje rozkvétají na rozkvetlých kolejích cítí se tak šťastný Neumírá rozpomíná jaký býval mladý hoch žádná rez samá síla jezdil vlaky na východ jak přichází brzké jaro doufá že ho připojí čeká na vlak nebo na smrt to je často těžko říct Vozil lidi staré mladé vzpomínky se rozjasní obličeje v šedých šatech se žlutou hvězdou Nemusím se za nic stydět jeden vagon tisíc cest Fénix z lidského popela lidí všech které kdy svez‘ Země kolem je tak širá příliš širá pro lidi příliš širá nám tu zbyla ztratí se kdo zapomíná ztratí se kdo zapomíná ztratí se kdo nevidí, kdo závidí!

Kdo se v tobě skrývá

Na dně každé studny i té nejhlubší pravda nebo chyba nikdo netuší. Na dně každé sklenky každý dobře ví něco tiše čeká. Kdo se v tobě skrývá rak anebo ryba Slyším jenom málo někdy trochu víc všechno nebo nic. Bůh ví co mě nutí čekat bez hnutí každý den je jiná, jiná krajina. Kdo se v tobě skrývá pravda nebo chyba. Jen tlukoucí srdce jedno jediné Jen tlukoucí srdce. Když něco máš co oči vidí, závidí ti cizí lidi, pamatuj že v tomhle rámci, navzdory vší toleranci máš jen jednu šanci. Můžeš krást ale nesmíš lhát. Sousedce zas něco, je to jen ztráta naděje a to se prý nic neděje a než se člověk naděje tak kde to je. Ty co včera byli malí dnes vedou do záhuby větší půlku světa stačí jedna špatná věta a bude veta po tom co oči vidí nikdo nezávidí, už není co…

Svítá

Nikdo prý neví k čemu je noc k čekání přece čekáme potápí se loď až zmizí a celá, až se potopí docela do vody plachty i děla krůpěje potu na čela na bledá čela. U vchodů do obchodu lidi hodnotí dobu zloději berou oblohu už mizí a celá, tíha všech lidských osudů, samota co nemá obdobu rychle podívej nahoru, svítá… Svítá nad náma svítá, svítá už je čas vstát, svítá nad náma svítá, vstávej. Jako by ticho mluvilo opakuje to co tu slyšelo mhouří oči tak aby vidělo že není čeho se bát… Svítá nad náma svítá, svítá už je čas vstát, svítá nad náma svítá, vstávej. Ovečkám dávej… Svítá nad náma svítá, svítá už je čas vstát, svítá nad náma svítá, vstávej.

Cizinec člověk

Včera v noci zazvonil zvonek za dveřma stojí cizinec člověk. Říkám mu: ,,Řekni mi odkud jsi a já ti řeknu jak jsi oblíbený!“ Jeho pohled klouzal po všem co bylo okolo nás. Pocházím z tak veliké dálky že by ti tvůj život nestačil, celý tvůj život by ti nestačil, abys pochopil odkud jsem. Přeplul jsem moře nekonečně dlouho a pod hladinou… Pod hladinou pluli oceloví žraloci a říkali mi: ,,Na druhé straně své minulosti budeš mít štěstí v hrsti!“ ,,Modlil jsem se ke hvězdám,“ to říkal, ale možná jen sám sobě. Modlil jsem se tiše jen abych je nevzbudil, abych je neprobudil. Uvařil jsem vodu a váhám jenom mezi čajem a kávou. Pustil jsem počítač a televizi, ale on usnul, člověk nikdy neví… Mé řetězy jsou lehčí nežli jeho usnul a dýchá. Leskne se potem orosené čelo leskne se potem. Co z nás zbude když nás bude, užírat strach. Až tě bezmoc zbaví soli v slzách budeš tu jako já za dveřma stát.