Reality (2021)

Růže

Dej si do vlasů rudou růži, to bude znamení, že nejsi ve svý kůži, kůže jsou stažený. Zvedáme oči, u dveří mňoukají kočky, ke každýmu talíři dej lžíci. Jsme úhoři v mrazicím boxu, čí jsi ty, kam patříš, kde je Berlín kde je Paříž, ať se snažíš jak se snažíš a třeba do krve, nikam to nevede, cestou do nebe skrz bezpečnostní rámy, nedáš na sobě nic znát, nedáš nic nám, nedáš nic vám. Dej si do vlasů rudou růži, to bude znamení, že nejsi ve svý kůži, kůže jsou stažený. Zvedáme oči, ve zmuchlanym tichu uprostřed času není lehký něco si přát, něco si přát, nejradši bych ani nechodil spát, abych viděl padat všechny hvězdy. Ty musíš jít spát, když ještě spát nechceš, aby jsi vstával, když chceš ještě spát, aby jsi byl tam, kde vlastně být nechceš. Úsvit už se blíží, buďte trpělivý. Úsvit už se blíží, buďte trpělivý.

Zapomínám

Stýská se po všem kolem, padá listí, chci být stromem. Kde je léto, chci být sněhem, stýská se po všem kolem. Stýská se po tvých vlasech, racek bílý mává křídly Stýská se v téhle chvíli, stýská se, svět je jiný. Stýská se po tvých očích, jeden vesmír, vedle druhý. Stýská se po obzoru, když ho halí šedý mraky. Stýská se, nikdo neví, nikdo na celí zemi. Stýská se v téhle chvíli, tečka tužkou, konec věty. Stýská se po všem kolem, padá listí chci být stromem. Kde je léto, chci být sněhem, stýská se po všem kolem. Stýská se po tvých vlasech, racek bílý mává křídli. Stýská se v téhle chvíli, stýská se, svět je jiný. Zapomínám a je to prosté, pro to dobré na to špatné. Zapomínám, co se asi stane, asi vůbec nic, no a i kdyby...

Vteřina

Černá je hodně tmavej odstín bílý, jestli ne, zaplatíš za naše viny. Zamykám, zamykám svět, aby byl tak, jak je teď. Ať se nic nemění, ať kradou zloději, strom drží kořeny, kostky jsou vržený. A v týhle vteřině, kdy o něco jde, ztrácíš sám sebe. A v týhle vteřině, kdy o něco jde, ztrácíš sám sebe. Třesou se ti ruce, tluče ti srdce a v každým oku, v odlesku slunce, třpytí se slzy. Nikdy mi nedošlo kolik mám životů, jsem jako kočka, sedím na plotu. Kostky se kutálí od plotu do tmy, pod sukni stařeny s temnými okny. Přitisknu nos ke sklu, nikdo tam není.
Zamykám, zamykám svět, aby byl tak, jak je teď. Ať se nic nemění, ať kradou zloději, strom drží kořeny, kostky jsou vržený. A v týhle vteřině, kdy o něco jde, ztrácíš sám sebe. A v týhle vteřině, kdy o něco jde, ztrácíš sám sebe. Ježíš je turista, ukřižovaný během cesty skrz blízký východ, a v dlaních drží dvě paštiky, chleba a pas. Píše blog z cesty pro biblický noviny. Je to půl hodiny na letiště v Ruzyni. Na boku té myšlenky je nápis "pozor křehké, neklopit." A v týhle vteřině, kdy o něco jde, ztrácíš sám sebe. A v týhle vteřině, kdy o něco jde, ztrácíš sám sebe. Ztrácíš sám sebe, ztrácíš sám sebe, ztrácíš sám sebe.

Koukni se na mě

Koukni se na mě, přímo do očí, oči jsou studny, okna do duší. Na rty máš růž, na oči čerň, do ruky nůž, co chceš si vem‘. Na rty máš.. na oči máš.. do ruky nůž a teď se snaž. Neuslyšíš stín obutý do kožešin, neuslyšíš smích, pokud ses neusmál. Hvězdám tváří v tvář trochu vrávoráš, tvař se jak jen chceš, svou slabost neschováš. Tvař se jak jen chceš, ani svou sílu neschováš, hvězdám tváří v tvář trochu vrávoráš. Koukni se na mě, i když tu dávno už nestojím, koukni se na mě, víš, já se nebojím. Neuslyšíš stín obutý do kožešin, neuslyšíš svůj smích, pokud ses neusmál. Tváří v tvář, tváří v tvář, tak trochu vrávoráš, tváří v tvář, tváří v tvář, svou slabost neschováš.

Šarlota Žofie

Šarlota Žofie se schovává po celý dny, jak jen to jde. Poslední pátek v měsíci se obuje, vezme si památeční brož a korzuje po břehu řeky a pozoruje ptáky. Šarlota Žofie si zakrývá oči po celý roky, jak jen to jde. Nechce vidět lidi, kteří nepracují tak jako ona, od mládí až do důchodu. My už žádnej důchod mít nebudeme a život v pětiletkách už teprve ne. Ale jestliže jsou věci kolem až tak temné, není třeba ptát se, ze které země pocházíme my a ze které oni, nemá smysl ptát se, kdo na čí straně stojí. Uprostřed světa v rytmu tance ve středu kolotoče, točí se kašpárek, bere nás všechny do náruče. Lidé ho volají různými jmény, ale on je to stále ten filuta stejný, co umírá tady na zemi nudou, půl tváře bílou a půlku rudou. Šarlota Žofie se schovává po celý dny, jak jen to jde. Tipni si, hádej, jak je asi stará. Obličej opuchlý od alkoholu... Není jasný za co vděčí a komu, sedává na dvou židlích nohu přes nohu. Aby se zrodila, musí zahynout. Nesmí vědět, čí to bylo vinou. Tak jako my ostatní s šedými obličeji. Odkládá svůj život na potom, odkládá svůj život na později. Nejpozději na potom. Jako my s šedými obličeji.

Černý oči

Černý oči, proč nespíte, černý oči, jděte spát. Až se setmí, až tma padne, můžete si něco přát. Černý oči, spěte sladce, černý oči, jděte spát. Nikdo za vás neodesní sny, co se vám budou zdát. Jakoby slunce zabloudilo v horách. Svět měl na malou chvíli hřát náš dech. Setmělo se, ale nikdo nespí, ne, ještě ne. Jakoby ptáci cupovali listí. Svět má času prý jenom na nádech. Usínáme, ale nikdo nespí, ne ještě ne. Jakoby vítr sfouknul svíčku, světem září jen stříbro hvězd. Usnuli jsme, ale nikdo nespí, ne, ještě ne. Jakoby slunce zabloudilo v horách. Jakoby slunce zabloudilo v horách. Jakoby slunce zabloudilo v horách.

Siréna (Boží Tělo roku 1889 v Kladně)

Poslouchejte, co se stalo dvacátýho června před stotřiadvaceti lety tak, jak mi to vyprávěly tety, co stály ve frontě u Čadovy studně, nikdy prý nebylo na Kladně tak smutně. O Božím těle na kladenskym kostele začal být zvon, vždycky se to tak děje, i starý Bachr zapomíná na nepřátele. Jako prsty lidský ruky ční komíny hutí nad město Kladno. Na náměstí je dnes plno hostí, i dělníci i horníci jsou lidé prostí. Však v každý duši tak, jak se sluší, se skrývá neklidný duch a mnozí již tuší. Pro jednu snítku, z oltáře kytku, strhla se vřava a v tom mžiku blíží se armáda i četníci v jedinym šiku. Za okny radnice je klid a ticho, kněz před kostelem právě říká amen, když první kámen, tam v prvním patře, pod okenním rámem udělal díru, je konec klidu. Jako každá bouře je uvedena klidem, tak mnohým lidem po květnový stávce, vře krev v těle. Ulici Huťskou davy pak ucpou a dole vrhnou se na toho, jejž dřív zdravili prý s úctou. A u Bachrovny vřava, jak o Božím těle, co se to děje?! Nářek a pláč nad mrtvými, salvou na místě zastřelenými... My, co tu dneska jsme, jsme už bez viny. Už k nebi nedýmaj' kladenský komíny. Já jsem bez viny! Ty jsi bez viny! On je bez viny! My jsme bez viny! Vy jste bez viny! Oni jsou bez viny! Nečteme noviny...

Šeptají

Šeptají v šeru, šeptají v šeru, víru svěř sněhu, svoji víru svěř sněhu. Napadne, roztaje a nic se nestane. Šeptají, šeptají, šeptají. Šeptají v šeru, šeptají v šeru, přes vysokou stěnu, jak Berlínská zeď. Stojíš nám v cestě, stojíš nám v cestě. Šeptají, šeptají, šeptají. Víme kdo jseš, víme kam jdeš, víme co chceš a co potřebuješ, všechno víme. Slyšíme psy, vidíme zdi, cítíme chlad a přichází strach. A pak nevidíme zlo, neslyšíme zlo, necítíme zlo. Ale víme. Přežijem' ve zdraví, co bude, kdopak ví. Šeptají, šeptají, šeptají.

Realita

Bloudím, ale ať hodí kamenem, kdo nebloudí, kdo se nebojí, kdo všechno ví. Chtěl jsem jen hodit plastový odpad do žlutýho kontejneru u benzínky na kraji města stranou osvětlení, kde se všechno děje, ale kde už nic není, jen černá tma zuby vycení. Uviděl jsem měsíc zatím krytý mrakem, udeřil mně do tváře proletěl okem. Za okny na sídlišti reptají, jsou netrpěliví, třeba něco ví, víc než já. Přikrytí svým osudem, jako kožichem a dole chladne zem, je jí asi padesát miliard let, je stará. Bloudím, ale ať hodí kamenem, kdo nebloudí, kdo se nebojí, kdo všechno ví. Realita je mrtvá, co není může být. V domě z červených cihel je červená knihovna, žijeme v ní hru na jako a na doopravdy na náhradní klíče, ty originál spadly do výtahový šachty. Tolikrát jsem si změnil jméno, nevím, kdo jsem. Bloudím, ale ať hodí kamenem, kdo nebloudí, kdo se nebojí, kdo všechno ví. Pod tenkou vrstvou laminátu, jakoby pod kůží, obíhá pomalu realita, ale je mrtvá, co není může být. Nemáte už ani vaše KGB, KSČ, ČKD, o co vám jde. Budoucnost je past se zlatým zubem, budoucnost je past pro všechny kolem. Zavřeš oči, jako když se zhasne, i když nic nevíš, všechno je tak jasné... Bloudím, ale ať hodí kamenem, kdo nebloudí, kdo se nebojí, kdo všechno ví.

Spánek

Metr od tvý hlavy svítí bílá lampa, metr za tebou tančí tvůj stín, klíží se víčka a kruhy pod očima. Jestlipak víš, co uvidíš. Pochybnost můžeš mít, já jsem si jist, že je to všechno tvoje. Metr od tvý hlavy zapálím svíčku a metr za tebou... přichází spánek z druhý strany, připlul na lodi přes oceán pravdy, skrze víry lží a vlnobití zrady. Budík se zakousnul do snů a v koutku úst se objevila slina, hodina mezi vlkem a psem. Metr od tvý hlavy zapálím svíčku a metr za tebou... přichází spánek z druhý strany, připlul na lodi přes oceán pravdy, skrze víry lží a vlnobití zrady. Jenže metr od tvý hlavy dávno není žádný světlo a metr za tebou... Chce se mi spát.