Nejistota (2024)

Pompeje

Mám slepované jistoty, silný pocit čistoty A vykřičené podniky, prodejny s dveřmi bez kliky Možná žijeme v Pompejích a na horách už taje sníh Nic horšího se nám nestane, než když všechno stejné je

Hlasatelka v pulovru z obrazovky vzývá tmu A vteřinovým lepidlem přilepí zas noc na den Možná žijeme v Pompejích i když všude vládne smích Jak rozložitá květina se sloup dýmu rozpíná

Až dým slunce zahalí, den jak noc se zakalí Noc pak bude jako den a popel smetem koštětem Třeba žijeme v Pompejích a svítíme si ohněm z knih A vteřinovým lepidlem slepíme to, co tu rozbijem

Nejistota

Všechno, co máš, je nejistota, vidíš ji, cejtíš a její stopa je vepsaná ve tvojí tváři, čas jsi pohřbil někde v kalendáři. Máš pilník na nehty a gumu se slonem, obyčejnou tužku se žlutým pruhem, osud ji vzal, ani nepřitlačil ale tenhle okamžik mu stačil, vepsal ti, že se nic nedá změnit, můžeš vylízt nahoru a nebo dolu, ale vždycky polezeš po starým stromu. Všechno, co máš, je nejistota, vidíš ji, cejtíš a její stopa je vepsaná ve tvojí tváři, čas jsi pohřbil někde v kalendáři. Zapálíš si cigaretu, ničí to zdraví ale to je jedno, venku čeká práce, která nemá smysl, v kanceláři, která nemá stěny, ani okna, ani dveře, není čas na oběd, na snídani, ani na večeři. Všechno, co máš, je nejistota, vidíš ji, cejtíš a její stopa je vepsaná ve tvojí tváři, čas jsi pohřbil někde v kalendáři. Nejistota jsou i prachy v bance, nejistota je i tlukot srdce, žijeme ve zvláštní chvíli, počet krizí kolem dává tušit, že se tady nebudeme nudit. Nevíme, co je, co se děje, tím míň tušíme, jestli se nám to líbí, Všichni jsme tu zatím cizí, něco začíná a něco mizí. Všechno, co máš, je sirka v ruce, tak hoř, hoř dokud ještě svítí slunce, tak hoř, hoř dokud ještě svítí slunce, tak hoř.

Soucit

V tý tmě mě hrozně nabíjí a dobíjí tvůj soucit. Je to jak kostka domina, když padneš do vína, převrhneš jednu kostku, spadne nevyhnutelně i ta poslední. Každej z nás může padnout do pasti, i ty, i ty, když tady jen tak stojíš, zlo totiž nekřičí, zlo nemá rohy, zlo není hrubý, zlo mluví potichu, až budou chtít znát mí jméno, řeknu jim, že jsem jen nikdo z vnitřních Sudet a na zahradě máme studnu, ve který už není vůbec žádná voda. Král vysílá vojsko pro Helenu Trojskou, pro starou pokojskou, co tančí tu s mopem a tanečním krokem se posouvá chodbou a už u schodů ví, že něco nehraje, že se jí nestane, co četla v Blesku a nebo na Super. V kumbále v patře bere náhradní klíče, rozsvěcí světlo a kouká na mobil, s modlitbou na rtech se vyklání z okna a vidí letadlo, potichu říká, že místo oběda do jednoho nasedne a odletí. A právě v tý chvíli mě zabíjí a odbíjí tvůj soucit, v tý tmě mě přibíjí a dobíjí soucit. Jediná věc, která stojí mezi mnou a jí, je realita, jediná věc, která stojí mezi mnou a tebou, je realita. Ticho je tady, ticho,všude je ticho, takový ticho jako když se spí, ticho je tady, ticho, takový ticho, šílený ticho, jak ticho před bouří.

Démoni

Snad abychom se tedy představili, jsme tady sami sebou v téhle chvíli, co můžeme dělat, snad nejenom chyby, co kdyby, no co, i kdyby.

Démoni času se toulají světem a naslouchají času v hodinách, řekli nám, že ten svět je ze skla, my to berem a nevíme kdy přestat, řekli nám to, pak zašeptali, možná se pletli a možná lhali, kdo ví.

Když každá živá bytost spí, její oči pak cestují vzhůru, pozorují svá spící těla a z jejich očí svítí hvězdy.

Počítáme hvězdy na temné obloze, necháváme řeky téct až do moře Počítáme hvězdy na temné obloze, necháváme řeky téct, řeky téct, řeky téct Když každá živá bytost spí, její oči pak cestují vzhůru, pozorují svá spící těla a z jejich očí svítí hvězdy.

Někde v podvědomí a někde v bezvědomí, někde v podvědomí a někde v bezvědomí démoni času, démoni času. Koukni se výš a ještě výš a z jejich očí svítí hvězdy. Výš a ještě výš

Zelený víly (Pijáci absintu)

Zelené víly teď vstávají z židlí pijáci absintu ztrácí svůj šarm v nastalém šeru dík za důvěru ty nevíš kdo jsem ale já... Dobře tě znám Jsi vlastně víla a byla to chyba prozradit barvu jakou má tvůj šat modrý, snad bílý, počkej ještě chvíli ty nevíš, kdo jsem ale já... Dobře tě znám I víly šílí a padají z židlí pijáci absintu střízliví i šero má konec, když zazvoní zvony, ty nevíš, kdo jsem ale já... Dobře tě znám Být jak ty, víla, vezmu co mi zbývá vezmu a odnesu, však nemám nic sedím u krbu a víc už nesvedu jen vím, kdo jsi ty, ale nevím… Kdo jsem já

Slunce v limonádě

Cítíš to ve vlasech, vítr žene čas
nikdo nemá strach a všichni víří prach Za oknem světlo je, budík nezvoní je to jak ráno, jen nikdo se nebudí

V klobouku ukrývá kouzelník králíky v krabici od bot má schovaný doutníky

Slunce se topí v limonádě, ve staniolu a čokoládě, nikdo se s nikým nehádá,
vítr si pohrává se záclonou v okně, potom nemůže popadnout dech, někdy bývá tak unavený, jako by běžel po schodech, až nahoru, až do podkroví.

Lež sežere duši, komáři ti žerou ruce, naučil ses jít a nekřičet a za chvíli ti bude dvacet, třicet, čtyřicet. Jsou noci, kdy nejde spát, todle je divnej svět, tu knihu o něm jsi zatím nedočet, je to jen odpočet.

Slunce se topí v limonádě, ve staniolu a v čokoládě, nikdo se s nikým nehádá
vítr si pohrává se záclonou v okně, potom nemůže
popadnout dech, někdy bývá tak unavený, jako by běžel po schodech, až nahoru, až do podkroví.

Dobrý to bylo, dobrý to je, dobrý to bude, zatím to jde, počítám ovečky, má dáti dal, vlky sem nepustím, nenene. Slunce se topí v limonádě

Horníci

Když vyfárali s vydřenými prachy, zmožené tělo, unavené šlachy, zasloužený odpočinek a den volna, partičku, čehokoliv pánové. A jejich oči temné a zlé, něco je špatně, ale o co tu jde, laciná kořalka jim napovídá, že je tu špatně nejspíš všechno. Jistě je tu krása, i kdyby nebyla, dejte na výběr chlapům po výplatě, nemusím být ani Sybila, abych věděl, co většina udělá. Postavte někoho s vyrabovanou duší, s tělem sedřeným, že málokdo tuší. Postavte ty lidi mezi hospodu a divadlo, ať se vidí, co si vyberou. Není to tak lstivý jak se zdá, každý dobře ví, co kdo udělá… A oči mají temné a zlé, něco je špatně, ale o co tu jde, laciná kořalka jim napovídá, že je tu špatně nejspíš všechno. Všechna jejich těla změnila se v uhlí, sahaj‘ po motykách, pomalu se modlí. Snad nikoho nezabijí, mají přece všechno to, co chtějí, vodu, sůl, chleba, dosyta se nají. Vědí všechno, co potřebují, ví že když zabijí, skončí ve vězení a na jejich místo přijdou nějací jiní, jiní a mladí, všechno vypijí, vypijí a snědí, proto skřípou zuby a nenávidí. A jejich oči skelné a zlé, něco je špatně, ale o co tu jde, laciná kořalka jim napovídá, že je tu špatně nejspíš všechno. Všechna jejich těla přivykla už jedu, nevěří ničemu anebo zas všemu. Jsou z nich černé stíny a oni to vědí, proto skřípou zuby a nenávidí. Oči mají náhle temné a zlé, připraveni vraždit dokud to jde, dokud ještě cítí, že je něco zle, něco je špatně, ale o co jde, laciná kořalka jim napovídá, že je tu špatně nejspíš všechno.

Láska

Tenhleten kluk asi chlastá, přes den dělá v call centru, v noci stahuje hry a filmy, ale kouká se jen na porno. Ty jsi usnul ve vlaku, přejel jsi na konečnou až do Berouna, poprvý ti máma řekla: Ty jsi debil. Podruhý se naštvala. Potřetí tě vydědila. Domů jsi dojel Uberem, ale zvládli jste to bez příplatku, ještě jsi pokecal se šoférem. Příští stanice Národní třída, tak tam vytupovat nebudeme, tam mlátili studenty a cestou nahoru potkáš revizory, kretény, co řídí eskalátory a myslí si, že o ně někdo stojí, nikdo jim to neřek, tahle práce pro lidi není. Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujou je láska Večer píšou lyrický básně na zamžený zrcadla v koupelně, jsou smířený, že líp už bylo, jejich osudy jsou uzavřený, teď je drahý pivo a pečivo, byli zlí, teď jsou jen naivní. Když v noci odhrnujou sníh, mrznou jim ruce a v zadní kapse u kalhot mají další pár rukavic. Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujou je láska Všechno co potřebujem je láska Všechno co potřebujem je láska Všechno co potřebujem je láska Všechno co potřebujem je láska

Mrtvý ryby

Jen mrtvý ryby plavou s proudem. Jen mrtvý ryby něco ví. Jen mrtvý ryby plavou s proudem. Jen mrtvý ryby splývají.

Do nebe chceme prostě všichni, i když v něj nikdo nevěří. Do nebe prostě všichni chceme, nikdo nechce stát u dveří.

A křivý nohy křivě chodí, křiví lidi křivej stín. Piráti na palubách lodí, v podpalubí pláč do peřin. A křivý ústa křivě křičí, nevydá to žádný hlas. A to, co dřív nebylo ničí, je všech a žádný kaz.

A stíny, stíny na kopýtkách laní. A měsíc navždy svůj. Vystrčil svoji hlavu, hlavu ze svých dlaní, vlastně jenom z mraků a jen půl.

Mrtví lidi plavou s proudem. Mrtví lidi něco ví. Jen mrtví lidi plavou s proudem, pak je někdo vyloví.

Umět tak

Umět tak vkročit za obrazy věcí
umět tak v kruhu nahmátnout střed
Umět tak prodrat se sítí všech řečí
umět si ustlat na posteli z hvězd
Má postel z hvězd dnes naposled
dnes naposled nechám se svést

Umět tak vkročit do stínu stínu umět tak lehnout si a přitom stát Umět tak být kopcem a v rovině vadit umět být ďáblem a mít svatozář Mít svatozář, neztratit svou tvář mít vlastní tvář a svatozář

Umět tak dotknout se slunce, neshořet umět být vločkou a neroztát Umět být ženou a přitom mužem umět být ničím a vším zůstat rád Vším zůstat rád, umět se smát umět se smát, vším zůstat...

Umět tak vykročit z obrazu rámu umět tak vystavět si z písku hrad Umět tak lehnout si naznak do trávy umět se nechat prorůst stébly trav ztuhnout a zůstat, jak radí dav co říká dav, zůstaňte stát